Program MOL (Manned Orbiting Laboratory), byl program vojenského letectva Spojených států amerických, jehož cílem bylo postavit a vypustit vojenskou orbitální stanici s dvoučlennou posádkou.

Po zrušení vývoje malého raketoplánu X-20 DynaSoar americké vojenské letectvo považovalo za potřebné mít vojenskou stanici na oběžné dráze Země určenou především k výzvědným účelům – pozorování a fotografování vojenských cílů v jiných zemích. Program vývoje takové stanice byl veřejně vyhlášen 10. prosince 1963 ministrem obrany Spojených států Robertem S. McNamarou a schválen prezidentem Spojených států v srpnu 1965. V první polovině roku 1964 Kosmické velitelství letectva USA (Air Force Space Command) sestavilo požadavky na stanici. Od června 1964 na návrhu stanice pracovaly společnosti Douglas Aircraft, General Electric a Martin. V únoru 1967 byl vybrán projekt Douglasu, po podepsání kontraktu společnost začala se stavbou maket a modelů stanice a zkouškami konstrukce.

Stanice měla být postavena z upravené palivové nádrže druhého stupně rakety Titan 3C. Astronauti měli letět v současně vynášené dvoumístné lodi Gemini B, odvozené od kosmické lodi Gemini. Hlavní rozdíl nové verze byl v přidání průlezu, kterým měli astronauti procházel do stanice. Umístěn byl ve dnu lodi, v tepelném štítu. Muselo být proto jak upraveno uspořádání křesel astronautů, tak pečlivě ověřena funkčnost štítu.

Stanice měla být dlouhá 12,7 metrů, s průměrem 3,05 m a 11,3 m³ obyvatelného prostoru. Sestávat měla po řadě z pěti částí – pracovního, obytného a experimentálního modulu, všech hermetických a dvou nehermetických modulů – přístrojového a motorového. Vážit měla 8620 kg, vybavení mělo mít 2700 kg.

Stanice s lodí Gemini B a astronauty měla být vynášena nosnou raketou Titan 3C z nově budované (od března 1966) rampy SLC-6 na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Po vzletu měli astronauti přejít do stanice, maximální délka letu měla být 40 dní. Poté měli přistát v Gemini B.

Jediný start programu proběhl 3. listopadu 1966, kdy nosná raketa Titan 3C vynesla na oběžnou dráhu Země model stanice dlouhý 10 metrů o průměru 3 metry a kosmickou loď Gemini 2, která při přistání ověřovala funkčnost tepelného štítu s průlezem. Gemini 2 byla použita při testu tepelného štítu už 19. ledna 1965, a svým druhým letem se stala první opakovaně použitou kosmickou lodí. Úspěšný let byl poslední v celém programu.

Podle původního plánu měla první stanice programu MOL vzlétnout roku 1969, v poslední verzi z roku 1969 byly na prosinec 1970 a červen 1971 naplánovány bezpilotní starty a na únor 1972 první pilotovaný let. Nicméně vojáci nespokojení s průtahy, zjistili, že bezpilotní špionážní družice mohou plnit úkoly stanice s výrazně nižšími náklady a ztratili na programu zájem.

Zrušení programu bylo Pentagonem oznámeno 10. června 1969, vycházelo z politického rozhodnutí Nixonovy vlády o podpoře programu Apollo s cílem dosažení prvenství při dobytí Měsíce.

Později se Pentagon k vojenskému využití letů raketoplánů vrátil a proto se také na nákladech řady letů podílel. V roce 1981, po startu raketoplánu Columbia byl publikován plán dalších 57 letů do roku 1987. Z nich bylo 16 mělo být vojenského charakteru. Plány na využití raketoplánu převzalo středisko protivzdušné obrany NORAD.

SSSR na plán vypustit MOL zareagoval několika vojenskými projekty založenými na variantách kosmické lodi Sojuzu, od roku 1962 rozpracovávanými v konstrukční kanceláři OKB-1. Roku 1964 dostala vývoj vojenských Sojuzů na starost Kujbyševská pobočka. Byla to „kosmická stíhačka“ Sojuz P, pak upravená na Sojuz PPK a loď Sojuz R, která měla vynášet kosmonauty k malé fotoprůzkumné stanici odvozené od lodi Sojuz 7K-TK. Roku 1965 je nahradil Sojuz VI, který však byl roku koncem 1967 zrušen. Současně od roku 1965 konstrukční kancelář CKBM vyvíjela komplex velké orbitální stanice Almaz a lodi TKS. V letech 1973–1976 byly vypuštěny tři stanice Almaz, dvě z nich byly obydleny za použití lodí Sojuz 7K-T. Program Almaz/TKS byl zrušen až na přelomu 70. a 80. let 20. století.

K letům na stanici byl sestaven oddíl astronautů, převážně z pilotů letectva Spojených států. První byli vybráni v listopadu 1965. Z nich bylo šest pilotů letectva – Michael Adams, Albert Crews, Richard Lawyer, Lachlan Macleay, Francis Neubeck, James Taylor a dva piloti námořnictva – Richard Truly a John Finley (odešel v dubnu 1968). V červnu 1966 k nim přibylo dalších pět pilotů – Karol Bobko, Charles Fullerton a Henry Hartsfield z letectva, Robert Crippen z námořnictva a Robert Overmyer přišel od námořní pěchoty. V létě 1967 byli do oddílu zařazeni ještě čtyři inženýři letectva – James Abrahamson, Robert Herres, Robert Henry Lawrence a Donald Peterson. Robert Lawrence, první černošský astronaut ve Spojených státech, zemřel při leteckém neštěstí v prosinci 1967.

Při zrušení programu dostali nabídku přejít do oddílu NASA. Herres odmítl, Bobko, Crippen, Fullerton, Hartsfield, Overmyer, Peterson a Truly přešli. Ostatní nesplňovali věkový limit a vrátili se k vojenské kariéře.