Superobyvatelný svět je hypotetický typ planety nebo měsíce, který je pro život vhodnější než Země. Koncept superobyvatelných světů byl poprvé představen v roce 2014 v práci René Hellera a Johna Armstronga, kteří kritizovali geocentrické a antropocentrické přístupy k hledání obyvatelných exoplanet.

Superobyvatelná planeta by měla mít vlastnosti podporující větší biodiverzitu a stabilnější podmínky pro život než Země. To zahrnuje:

Superobyvatelné světy by měly obíhat hvězdy typu K, tzv. oranžové trpaslíky. Tyto hvězdy mají delší životnost než žlutí trpaslíci typu G, jako je Slunce, a vyzařují dostatečné množství světla a tepla pro podporu biologických procesů, přičemž produkují méně škodlivého ultrafialového záření. To z nich činí ideální kandidáty pro podporu života.

Oranžoví trpaslíci mají typickou životnost mezi 18 a 34 miliardami let, což poskytuje více času pro vznik a vývoj života. Navíc vyzařují méně škodlivého záření než masivnější hvězdy.

Superobyvatelné světy by měly mít větší povrchovou plochu a vyšší míru geologické aktivity než Země. Aktivní desková tektonika je klíčem k udržení rovnováhy oxidu uhličitého v atmosféře, což pomáhá regulovat teplotu planety. Hustější atmosféra by mohla přispět k rovnoměrnější distribuci teplot a stabilnějším klimatickým podmínkám. Předpokládá se, že ideální teplota pro biologickou rozmanitost je přibližně 25 °C.

Superobyvatelné světy by měly mít větší podíl mělkých oceánů a rovnoměrněji rozmístěné pevniny. Mělké vody podporují biologickou aktivitu a rozmanitost života díky většímu množství světla a živin dostupných v těchto oblastech.

Díky menším teplotním výkyvům a hustší atmosféře by superobyvatelné světy mohly mít stabilnější klima než Země. Větší oblačnost by mohla přispívat k ochraně povrchu před škodlivým zářením a regulovat teplotu prostřednictvím skleníkového efektu.

Přítomnost silného magnetického pole by mohla chránit atmosféru a povrch planety před kosmickým zářením a slunečními erupcemi. Dále se předpokládá, že superobyvatelné světy by měly mít mírnou rotaci a dostatečně hustou atmosféru, aby chránily povrch před extrémními teplotními výkyvy.

V roce 2020 vědci vedení Dirkem Schulze-Makuchem identifikovali 24 potenciálně superobyvatelných exoplanet. Kritéria zahrnovala věk planety (5–8 miliard let), hmotnost (1,5–2krát větší než Země), poloměr, povrchovou teplotu a oběžnou dráhu v obyvatelné zóně hvězdy.

Jedním z příkladů je exoplaneta Kepler-1126b, která má hmotnost přibližně 3,6krát větší než Země a teplotu povrchu kolem 25 °C. Dalším kandidátem je Kepler-69c, i když její potenciální obyvatelnost je zpochybněna možností skleníkového efektu.

Vědci také předpokládají, že některé z těchto světů by mohly mít rudou nebo oranžovou vegetaci, přizpůsobenou nižší intenzitě světla oranžových trpaslíků.