Nejlepším filtrem pro pozorování objektů vzdáleného vesmíru je samozřejmě tmavá, světly měst nerušená obloha. Tu budeme ale čím dál, tím hůř hledat, proto nastupují „berličky“ – filtry, které nám pomáhají část rušivého rozptýleného světla odstranit a nechat vyniknout detailům.

Širokopásmové filtry odstraňující zejména přirozené záření oblohy a rozptýlené odražené světlo z měst, pomáhají sice nevýrazně, ale přeci prakticky pro všechny tři druhy plošných deep-sky objektů – hvězdokup, mlhovin i galaxií. Filtry mají různé názvy – deep-sky, CLS, LPR atp.

Naopak úzkopásmové filtry propouštějí jen velmi úzkou část spektra (světla) v řádech jednotek nanometrů a to v oblastech spektra, kde září mlhoviny a to ještě ne všechny. Ke všeobecnému použití se nejlépe hodí UHC filtry propouštějící v čarách H-α, H-β a O III. Specifičtější jsou filtry O III hodící se zejména na zbytky po výbuších nov nebo supernov. Zcela speciální jsou filtry H-β, pro které je na obloze pouze několik objektů, které vyžadují skutečně temnou oblohu a průměr dalekohledu nad 30 cm.

Rozdíly mezi jednotlivými výrobci jsou dány homogenitou nanesených tenkých vrstev, tloušťkou filtrů (pokud nechcete při výměně pomocí filtrového kola měnit zaostření), mechanickým provedením objímek, u úzkopásmových potom šířkou pásem v nanometrech (širší pásma jsou vhodnější pro menší dalekohledy, ale mohou stírat rozdíly, příliš úzká pásma vyžadují velký průměr dalekohledu nebo jsou pro fotografické použití) a maximální propustností v propustech atp.